Viděli jste někdy, že by si sedmikrásky zašly pokecat na kafe? Ne? My taky ne. Dokonce jsme rostliny neslyšeli ani mňaukat či štěkat, přesto však spolu dokáží tyto organismy komunikovat. Rostliny nedokážou vydávat zvuky a ani se pohybovat (z místa na místo), a tak u nich evoluce musela být o to nápaditější, co se adaptace na okolní prostředí týče. Rostliny ke vzájemné komunikaci využívají jednak vůně – těkavé látky, které šíří do svého okolí a nebo spolu ,,mluví“ prostřednicvím kořenů či symbiotických hub.
Kdybychom dokázali vidět molekuly, asi bychom žasli nad rozmanitou škálou látek, pomocí nichž rostliny komunikují. Rostliny využívají ke komunikaci sekundární metabolity (různé taniny, třísloviny či alkoholy). Sekundární metabolity jsou látky, které mají složitou strukturu a jejich tvorba je pro rostliny energeticky náročná, proto je vytvářejí pouze v případě, že k tomu mají pádný důvod. Ve své genetické informaci ukrývají rostliny spousty receptů, z nichž některé slouží k ,,vaření“ sekundárních metabolitů.
Celý proces probíhá tak, že rostlinné receptory umístěné na povrchu buněk zaznamenají nějaký vjem, například, že rostlinu okusuje housenka. Spustí se pak metabolické pochody vedoucí k tvorbě ochranných látek. Tyto látky jednak mohou ochránit tuto konkrétní rostlinu způsobem, který si následně popíšeme a nebo mohou uvědomit sousední rostliny, které se pak na predátora mohou připravit s předstihem, jen díky své kolegyni a její výstražné vůni. Je znám příklad sebeobrany rostlin, která funguje obdivuhodným způsobem. Po tom, co začne být rostlinka okusována housenkou, začne vypouštět látky, na které jsou citlivé parazitické vosičky. Těmto vosičkám je osud rostlin srdečně ukradený, co jim ukradené ale už není, jsou housenky. Kladou do nich totiž své potomky a moc dobře vědí, jak voní rostlina, která volá o pomoc před housenkami. Larvy vosiček následně požírají housenky zevnitř a rostliny mají problém vyřešen.
Rostliny si také dokáží vyrábět vlastní insekticidy – látky jedovaté pro různý hmyz. Známé jsou svou obranou také akácie, které okusují žirafy. Akáciím se okusování opravdu nelíbí a tak pro žirafy zhořknou a stanou se jedovatými. Zajímavé je, že se žirafy naučily akácie spásat proti větru, tedy tam, kde si rostliny navzájem pomocí látek přenášených vzduchem nemohou dát vědět. Také například vůně posečené trávy je jakousi signalizací nebezpečí ve světě rostlin.
Zdroj:
Obrázek: https://www.kariega.co.za/blog/do-giraffe-make-trees-talk-to-each-other